1.Jsem tupý nemehlo... 1/2

21. prosince 2007 v 0:17 | Nika |  Strach
Tak je tu první kapča nový kapitolovky tak dejte vědět jak se vám líbí.. :o)

Ahoj, jmenuju se Dominica, Dominica Jeffersonová a jsem naprosto nezajímavá osoba. Vlastně jediná věc, která mě dělá alespoň trochu zajímavou, je to, že chodim na školu Čar a kouzel v Bradavicích. Když sem dostala svůj dopis, dost mě to překvapilo… můj biologickej táta je sice čaroděj, ale mě se nikdy žádný kouzlo nepovedlo. Táta se s mámou rozved, když mi byly 4 roky a od tý doby sem k němu jezdila vždycky na pár dní. Když sem ten dopis dostala, začal básnit o tom, jak budu po něm, že pudu do Zmijozelu a budu nejlepší z ročníku atd. Jo.. a taky že se jednou přidám k Voldemortovi! No to tak! To radši… nevim no… ale to prostě nikdy! Stejně by o mě Volďas neměl zájem, protože sem… no nejlepší z ročníku, tak jak si táta představoval rozhodně nejsem… vlastně už od prváku soupeříme s Peterem Pettigrewem o to, kdo bude nejhorší. Sakra horší než on snad nejsem! No, i když…
Každopádně, když jsem se dostala do Nebelvíru, táta zuřil! Naštěstí mě ani mamině nic neudělal. A když už mluvim o mamině… ta si asi před tím, než jsem nastoupila do Bradavic vzala George a já tak mohla do školy nastoupit už se jménem Jeffersonová. Teda… už jenom představa, že by Moudrej klobouk poslal do Nebelvíru, někoho se jménem Barnes, je pro většinu studentů nepředstavitelná. Kdyby se dozvěděli, že dcera Carla Barnese je skutečně v Nebelvíru a ještě, že jsem to já.. no skandál je slabí slovo.. naštěstí o tom ale nikdo neví… Můj otec, ale nebyl jedinej, kdo nebyl spokojenej se zařazením svého potomka. Do ročníku se mnou chodí ještě Sirius Black. Jeho rodina je známá svým pozitivním přístupem k černé magii. Ráno mu při snídani přišla sova s hulákem od matičky a tak se hned první den pěkně ztrapnil. Hodně brzo se na to ale zapomnělo a z Blacka se postupem času stal Bradavickej Casanova. Všechny holky v Bradavických jsou do něj uplně blbý… No mě se taky nějakou dobu líbil, ale… No hodně rychle jsem se z toho vzpamatovala... nemám ráda Siriuse Blacka.. už ani nezpočítám kolik holek jsem musela uklidňovat, když se na záchodě zhroutili, protože se s nima jejich milovaný Siriusek vyspal a pak je odkopnul. On je snad uplně bezcitnej. To si nemůže najít jednu nebo dvě husičky na uspokojování svých tělesných potřeb? Ne, pán asi vydí ohromnou zábavu v tom, když vidí jak se kvůli němu holky vrhaj pod kola jedoucích aut. Takhle bych tu mohla sama se sebou rozmlouvat ještě dlouho, ale Lily mě docela bolestivě kope pod stolem, takže moment.. jenom to tu s ní vyřešim….
"Hej co je?!"
"Obávám se, že hodina přeměňování slečno Jeffersonová!" O ou… to není dobrý! Stará McGonagallová!
"Můžete mi říct, jak přeměníte svou kočku?"
"Eh.. no.. a.. v co, že jí mám vlastně přeměnit?" Minie stiskla rty, to úzké čárky tak jak to umí jen ona a asi se dost ovládala, aby mě tam nezačala škrtit.
"V žábu slečno Jeffersonová, v žábu…" odpověděla mi s lehkou ironií v hlase, kterou jsem v tu chvíli bohužel nějak přeslechla.
"Fákt?" zazněla moje udivená odpověď a vyžádala si přidušený smích některých mích spolužáků.
"Ne, slečno Jeffersonová, tu kočku máte přeměnit v čepici." Ehm… v čepici? A jak to mám sakra udělat? To mám z toho, že nedávám pozor… budu zase za dementa!
"Pane Blacku, ukažte tady svojí spolužačce jak na to." No jasně, pan úžasný lamač dívčích srdcí, bude samozřejmě zase bezchybnej a geniální a -
"Viděla jste slečno?" nevěřícně sem se podívala na jeho lavici a opravdu tam ležela pořádně teplá beranice. Eh.. asi mi nějak uteklo to zaklínadlo.
"Tak prosím.. teď vy!" Mno.. a co teď.. já sem taková husa, to nemůžu aspoň jednou dávat pozor? No, asi budu muset improvizovat. Podívala jsem se na přísně vyhlížející profesorku, na Lily, která měla ve tváři povzbudivý úsměv a na třídu, která se s lavicemi šoupala dál ode mě, kdyby to náhodou vybouchlo. Vyhrnula jsem si rukávy, zamumlala jsem pár latinských slovíček, který mě zrovna napadly, zamávala jsem hůlkou ve vzduchu, jako trol s kyjem a to všechno mělo za následek, že kočka.. vybuchla. Já tam stála jak blbec, potřísněná kočičí krví a po tváři mi stékalo něco odporného, což byla nejspíš žluč…. Pánové v zadu řvali smíchy a dokonce i Lily, škubali koutky, dámy v prvních lavicích si s hnuseným výrazem prohlížely svoje potřísněný hábity a profesorka neměla daleko k mdlobám. Něco mi zase říkala, ale nebyla sem sto ji vnímat. Jen sem tam tak stála a zděšeně koukala na kočičí zbytky na stole. Samozřejmě, že mi hodněkrát něco vybuchlo, ale ještě nikdy mi nevybouchlo zvíře. Najednou jsem si vybavila jedno mojí nepříliš šťastnou vzpomínku. Bylo mi šest a byla jsem zrovna u otce.
"Dominico, co tam nahoře děláš?"řval na mě otec z kuchyně.
"Hraju si s Tlapkou." Odpověděla jsem mu. Obvykle jsem trávila odpoledne právě s mým černým kocouremTlapkou. Měla jsem ho hrozně ráda, dostala jsem ho od maminky k pátým narozeninám.
"Tak pojď dolu!" Vzala jsem teda kocoura do náruče a sešla jsem s ním ze schodů. Když jsem ho dostala, byl malé koťátko a od té doby pořádně vyrost - tedy, hlavně přibral.
"Co je?" zeptala jsem se zvědavě.
"Musím ti něco vysvětlit. Posaď se tady." Sedla jsem si ke stolu a Tlapka mi na klíně spokojeně předl.
"Takže. Moc dobře víš, že umim čarovat, že jo?"
"Myslíš, ty věci, co děláš tim divným klackem?"
"To je hůlka." Řekl a vytáhl ji z kapsy svého hábitu.
"Jednou budeš taky takovou mít."
"Takže já jsem taky kouzelnice?"
"Ano, jsi čarodějka Dominico. A jednou, až ti bude 11 let, budeš chodit do školy Čar a kouzel v Bradavicích."
"V Bradavicích? Kde to je?" ptala jsem se ho udiveně.
"To jednou poznáš." Smetl otázku ze stolu.
"Jde o to, abys všechno znala.Na světě jsou dvě vrstvy obyvatel - kouzelníci a mudlové. Opakuj."
"Kouzelníci a mudlové." Zopakovala jsem poslušně.
"Kouzelníci se pak dělí na tři vrstvy - čistokrevní, polovičatí a mudlovští šmejdi.Opakuj!"
"Čistokrevní, polovičatí a mudlovští šmejdi." Už tenkrát se mi vůbec nelíbilo, že lidi dělí podle vrstev, ale prostě jsem neměla odvahu se ozvat.
"A co jsi ty tati?"
"Já jsem čistokrevný kouzelník! A také se pyšním tím, že jsem jedním z nejvěrnějších smrtijedů Pána zla."
"Cože? Co to je smrtijed? A kdo je to Pán zla?"
"Pán zla je nejmocnější čaroděj všech dob a smrtijedi jsou jeho oddaní služebníci." Prohlásil
"Jednou mezi ně budeš určitě taky patřit."
"A co dělají ti smrtijedi? Pomáhají lidem? A každý je má určitě rád, že ano?" po téhle otázce se začal bláznivě smát.
"Ne Dominico! Smrtijedi zabíjejí! Zabíjejí ve jménu Pána všeho zla! Zabíjejí pro lorda Voldemorta." Najednou jsem se začala třást! Začala jsem z něj mít hrozný strach. Můj táta zabíjí lidi? Živé lidi? Pro nějakýho pošuka?
"Ale proč?" zeptala jsem se a v modrých očí jsem měla slzičky.
"Proč?Protože musíme vyčistit svět od všech šmejdů co mají nečistou krev! A navíc.. je to prima legrace! Určitě se ti to taky bude líbit." Řekl a poplácal mě po rameni. Zděšeně jsem sebou trhla. On chce abych taky zabíjela! Vyskočila jsem ze židle a tlapka mi slítnul z klína. Zaprskal a chystal se odejít. U dveří se ale ještě zastavil a zvědavě pozoroval, co se bude dít.
"Já nikdy nebudu zabíjet lidi pro radost! A už vůbec ne, pro něj!" V tu chvíli jsem dostala od svého táty první facku v životě.
"Tak sleduj!" zařval a otočil se ke dveřím.
"Avada Kedavra!" zahřměl a z jeho hůlky vylétl zelený paprsek, který se zabodl do Tlapky, který se skácel na zem, zcela bez života.
"Néééé!" zařvala sem a rychle za nim běžela. Byl opravdu mrtvý.
"Nesnášim tě! Nesnášim!" vzala jsem Tlapku do náruče a rychle běžela zoět do svého pokoje.
"Haló! Slečno Jeffersonová! Vnímáte mě?!" třásla se mnou profesorka. Nejspíš sem nevykazovala známky existence, když jsem se nechala zcela poltit onou vzpomínkou.
"Já… já… já…" začala jsem koktat a pohled jsem měla stále upřený na kočičí zbytky na stole.
"Co vy?"
"Já.. já jsem ji zabila!" jo.. tahle vysoce inteligentní věta byla to jediné na co jsem se v tu chvíli zmohla.
"Já tu na vás už pět minut mluvim, vykládám vám tu o vašich základních problémech a vy mě absolutně nevnímáte. Místo toho se zajímáte o to jestli jste zabila, nebo nezabila nějakou kočku?!"
Jestli jsem zabila nebo nezabila nějakou kočku? Vždyť přeci i zvířata mají právo na život!
"Slečno Jeffersonová…" povzdechla si McGonagallová.
"jděte na kolej a dejte si studenou sprchu, ta vás snad probere. Zajděte si na oběd, pak se připravte na další vyučovací hodinu a v osm hodin večer se sejdeme u mě v kabinetu. A hejbněte sebou, jinak vám ještě odeberu body!" neváhala sem ani chvilku a s tichým "nashledanou" jsem odešla.
Když jsem ze sebe smyla zbytky a zahnala jsem strašnou vzpomínku, byl čas na oběd. Na ten jsem ale nešla a radši jsem se začala připravovat na lektvary… Učí je profesor Křiklan, který mě nesnáší stejně jako já jeho. Do dneška nevěřim tomu, že jsem udělala NKÚ z lektvarů z N. Když mě Křiklan viděl letos poprvé u dveří své učebny, asi nevěřil svým očím. Oba (já i Křik) jsme nepočítali s jinou možností, než že z NKÚ dostanu trola. Lily mi to ale doslova natloukla do hlavy. Věčně jsem seděla nad lektvarama a Lily přísně dohlížela na to, abych se to opravdu naučila. No a vyplatilo se. Za pět minut zvoní, takže budu mít co dělat, abych to do sklepení stihla.
"…takže mi umícháte Doušek živé smrti. Rozdělte se do dvojic a můžete začít." Vedle Lily jsem rovnou zůstala a jen jsem pozorovala jak vaří lektvar. Ani jsem nepípla, abych ji nerušila.
"Domi, přines mi prosim tě asfodel a rozdrť ho ju? To snad zvládneš."
"Jasně." Přikývla jsem a vydala se ke skříni… sakra… švábí oči, scvrklofík, gepardí drápy, hadí oči, bezoáry, ale asfodely tu nikde nejsou.
"Hledáš něco?" ozval se nějaký hlas těsně za mnou. Já to ovšem načekala, hrozně jsem se lekla, rychle jsem zvedla hlavu, abych se podívala, kdo to byl, ale nějak jsem zapomněla, že jí mám ve skříni, takže police do které jsem narazila se i s veškerými přísadami sesypala s obrovským rachotem na zem. Zjistila jsem, že ta osoba byl Remus Lupin, kamarád Blacka, Pottera a Pettigrewa. Remus byl celkem sympaťák.
"Slečno Jeffersonová, to snad není ani pravda!" To se ke mně blížil Křiklan z opačného konce učebny.
"Radši běž nebo to schytáš taky." Řekla jsem Remusovi.
"Můžu za to já, kdybych tě nerušil, tak se to nestane."
"Ale stane… tak už běž." A tak Remus odešel, kdežto Křiklan byl nebezpečně blízko.
"To vás opravdu nemůžu nechat ani pět minut nehlídanou?" začala jsem prudce rudnout.
"Já.. já se vážně moc omlouvám…" začala jsem přiškrceným hlasem, ale on mě domluvit nenechal.
"Mě to nezajímá slečno! Už vás mám plný zuby! Odebírám Nebelvíru 20 bodů a uděluji vám školní trest. Dnes v osm hodin u mě v kabinetu! A buďte tam přesně!"
"Ale já mám dnes v osm trest s paní profesorkou McGonagallovou." Řekla jsem potichu.
"Koukám, že nesnesitelná, nešikovná a podprůměrná nejste jen v mích hodinách! S profesorkou McGonagallovou se domluvím, aby vám ten trest dala na jindy. Dnes, v osm hodin, u mě v kabinetu. Můžete jít, všichni. Stejně za pět minut zvoní a než to tady dám po slečně Jeffersonové do pořádku, to taky bude chvilku trvat. Za domácí úkol mi napíšete pojednání o Doušku živé smrti na svitek pergamenu. Odevzdáte ho za týden." Zničeně jsem se připojila k Lily a opustily jsme učebnu.
"Fakt jsem nechtěla. Prostě se to najednou sesypalo." Říkala jsem zrovna Lily, ale přerušil mě chladnej úlisnej hlas.
"Teda Jeffersonová, já zírám, řekni, to si fakticky tak blbá, nebo to jenom děláš?" No jo, Malfoy, jak jinak, on aby neotravoval. Zabodla jsem pohled do země a pokračovala v cestě, Lily tam ale stála.
"Dej jí pokoj Malfoyi!"
"Ale, ale… není to naše mrňavá mudlovská šmejdka Evansová?" To už byl ve střehu i James Potter a spol. Není tajemství, že James Lily bezmezně miluje už.. no už hodně dlouho a každej kdo ji urazí to má u Jamese předem spočítaný.
"Proč bych tady naší školní idiotku Jeffersonovou měl nechat bejt?"
"Protože je to moje nejlepší kamarádka a takovej uhlazenej peroxidovej panák, jí nesahá ani po kotníky." O to vystihla přesně a vysloužila si tak uznalý smích nebelvírských. Už maj oba v ruce hůlku… Potter rázem taky… to nebude dobrý. To vůbec nebude dobrý…
"Lily pojď, nevšímej si ho a pojď…"
"Ne Dom, on si na tebe dovolovat nebude!"
"A proč mluvíš za ní? Kdyby jí moje přítomnost nějak vadila, určitě by mi to řekla, že ano Jeffersonová?" ozval se samozřejmě hned Malfoy. Ať mě nechá bejt.. prosím, prosím, ať mě nechá bejt.
"Mimochodem, Jeffersonová, měla by jsi tady Evansovou trošku zmírnit. Neměla by si totiž dovolovat na někoho jako jsem já!Nebo snad chceš, aby se celá škola dozvěděla o tvém velkém tajemství?" Tak tohohle jsem se přesně bála… asi jsem vám zapomněla říct, že kromě Mě, Brumbála a Křiklana, je ještě někdo kdo ví o tom, že je Carl Barnes můj otec. A to je Lucius Malfoy. Když jsem u něj byla na prázdninách, tak pozval Malfoyovi na večeři a Lucius moje přítomnost poněkud překvapila. Myslel si totiž, že jsem "mudlovská šmejdka". Od té doby se pořád bojim, že to kecne… je mi jasný, že mě s tim bude ještě dlouho vydírat… No jestli jsem byla před chvílí rudá, tak ted jsem nejspíš vypadala jako Bílá paní.
"Tajemství? Jaký tajemství? Co to zase kecáš Malfoyi?"ptala se zmatená Lily a těkala pohledem ze mě, na něj a naopak.
"Ale? Zdá se mi to nebo o tom neví ani tvá nejlepší kamarádka? Copak ty jí nevěříš, že jí o tom neřekneš?"
"Lily pojď…" řekla jsem potichu a táhla ji pryč. Ona se ale ani nehla. Všichni zvědavě přihlíželi nastalé situaci a nikdo zjevně nevěděl co si o tom má myslet. Dokonce i zmijozelský koukali divně, takže to znamená, že jim nic neřek.
"Domko.. o čem to tady peroxidák mluví?"
"Teda, Jeffersonová, měla by jsi se stydět! Taková důležitá věc a tys jí o tom neřekla?" všechny pohledy byly rázem upřené na mě a já už zase rudla.
"Dominiko?"
"Lily, pojď pryč, prosím tě, pojď pryč…" nehejbala se, jenom na mě koukala.
"Lily prosím… prosím..." konečně se pohla a nechala se odemě odtáhnout pryč. Než sme zašly za roh, ještě jsem hodila po Malfoyovi zhnusenej pohled a pak už to byla Lily, kdo mě táhnul obrovskou rychlostí do věže.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 weruška weruška | Web | 28. července 2008 v 12:53 | Reagovat

super :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama